Maďarsko #2: Jedeme dál!

Národní filmový klub pro muže...

Památník holocaustu

Protože jsme Velkou synagogu viděli první den po tmě, jdeme ji navštívit za světla, abychom plně docenili její velikost. Jo… je nádherná, tiše pompézní. Normálně se dá jít dovnitř. Jako jedna z mála v Evropě má stále oddělený vchod pro muže i ženy. Jenže přes svátky je zkrátka zavřeno. Takže se kocháme zvenku. V jejím dvoře stojí památník obětem holocaustu v podobě vrby z tenkých ocelových proutků, v jejímž středu se tyčí leštěný černý mramor s nápisem v hebrejštině. Za nočního osvětlení fakt působivé, ve dne se sluncem nad hlavou a kýčovitým azurem… kýč, ale taky působivý.

Pokračujeme městem, dosnídáváme buchty z Alberta a pekelně drahý čaj (taky byl ze židovský čtvrti, no, ovšem pekelně dobrý – lituju, že jsem si nedala svůj vlastní). Skoro každá ulice nám připomíná něco v Praze. Rákocziho ulice je vlastně Národní. „Tady by bylo Café Louvre, tamhle naproti kavárna Slávie.“ Jen to divadlo trochu neštymovalo. Zamíříme na nábřeží Dunaje, kde se otevře pohled na celé panorama Budy.

Budínský hrad na krásném modrém Dunaji

„Náš Hrad se může jít zahrabat! Hradčany jsou možná tak… něco jako tamhle Rybářská bašta!“

Jo, Budínský hrad je vlastně malý gigant na kopci mezi Rybářskou baštou a Citadelou se sochou Svobody. Maďaři ví, jak udělat dojem. Procházíme nábřeží, fotíme – solidárně i cizí turisty. Před budovou Akademie věd narážíme na barevný záhon se solidní jinovatkou navrch.

Kytky?

No… kapusta. Jako vážně. Květák s kapustou. Při bližším ohledání… stále kapusta. Uděláme foto a šup, jde se honem dál. Spousta věcí na programu, Budapešť moc velká a my máme málo času.

Což neplatí pro Parlament.

Nevidět ho, nemít milion a jednu jeho fotku, dostatečně ho neobdivovat… tak jste tu vlastně vůbec nebyli a ne že ne. Né, prostě ne! Nezachráníte to ani účtenkou z obchodu se suvenýry. Takže jsme náležitě fotili, patřičně obdivovali „barák“ se 691 komnatami, 27 branami, 272 sochami, 96 metrů vysokou kupolí, délce 273 metrů a šířce něco přes sto. Jo, dali si záležet a na rozdíl od našeho svatého Víta se s ním nepárali pět set let.

Parlament obejdeme, chceme hupnout do metra, jenže stanice je zrovna mimo provoz.

„Můžete využít náhradní autobusovou dopravu…“

Asi raději ne, díky… Přece jen netuším, jak se jmenují autobusové zastávky kolem lázní, kam jsme se chystali. Protože však potřebujeme na žlutou linku, na níž je i stejnojmenná stanice s lázněmi Sechényi Fürdö. Nejbližší stanice žluté linky je Opera. Jdeme tedy tam.

Žlutá linka je specialita místní hromadné dopravy. Totálně vybočuje. Ve všem. Vzhledem i provozem. Všechny stanice navíc vypadají stejně – obložené bílými kachličkami s barevně vymalovaným názvem zastávky, stěny jsou zhruba metr od podlahy pobyté dřevěnými deskami. Ze stejného dřeva je posléze udělaná i budka pro prodavače lístků. Ten anglicky umí maximálně jen pozdravit a rukama, nohama a kalkulačkou se domlouváme, kolik máme zaplatit za přestupní lístky. Podávám mu tedy pětitisícovou bankovku. Maďarsky se mi snaží vysvětlit, že to stojí 1060 forintů. No a? Mávám ti před nosem většími penězi! Maďarovi je fuk, že mu nerozumíme ani slovo a mluví dál. Klepne přitom do displeje kalkulačky na svých 1060 forintů.

Aha. Okay. Takže mi nehodlá vrátit… Ale popytlíkovali jsme to!

Hlavně žluté lince se ani neříká metro. Existuje pro ni speciální maďarský termín földallati. Nástupiště jsou na ní krátká, stropy nízké, takže jsme se jich mohli hravě dotknout, být o něco vyšší, nejspíš bychom si i urazili hlavu.

A opět přijela rezivějící rozhrkaná souprava po uzoučkých kolejích zralých leda pro malou drezínu. Dveře se sotva otevírají, s břinkotem padajícího železářství se zavírají a překvapivě zůstávají na svém místě.

Než však přijdou na pořad dne lázně, musíme se najíst. Jednou z nejlepších možných voleb je prý restaurace Paprika. Alespoň takhle mluvil internetový průvodce. Relativně nízké ceny, skvělá atmosféra a typická maďarská jídla. Že pisatel nekecal, potvrzovala fronta hladovců v předsíni restaurace.

Jo, je fakt narváno. Hodně. Důkaz, že vaří dobře.

Nicméně máme štěstí v neštěstí, protože budeme čekat zhruba půl hodiny. Příchozí po nás už to měli horší a číšník je upozorňoval na čekačku až hodiny a půl. Paprika představuje malou salaš kříženou s vetešnictvím. Na odhalených trámech visí trsy suchých paprik, palice česneku, selské harampádí dotvářející atmosféru a ovčí rouna.

Že vaří dobře? Vaří dokonce skvěle. Naprosté delikatesy.

Protože mám hlad a jsem mlsná huba, co má velké oči, dám si frajerka před hlavním chodem ještě polévku. Dětskou porci… které je beztak pořádný kotel. Co musím ocenit – nepřinesou vám hlavní chod dřív, dokud neodložíte polévku či předkrm. V českých restauracích vám jídlo nanosí krátce po sobě, někdy naráz, takže než zdlábnete polévku, hlavní vychladne a nakonec to konzumujete studené. V Budapešti se pěkně počká, až odstrčíte mísu se lžící.

Nacpaní k prasknutí s polovinou mojí porce zabalené do krabice v batohu se kutálíme přes městský park k lázním. Je půl třetí odpoledne, mrzne, slunce pomalu bledne a turistů v lázních přibývá. Protože je Silvestr, mají bazény otevřeny jen do šesti večer. U pokladen nečekáme, zato na vstup do šaten ano.

Lázně Szechenyi

O dvacet minut později jsme uvnitř, jupí! Kabinky jsou bílé a dovnitř by se vešlo tak pět lid. Dobře, možná jen čtyři… tři… Zkrátka prostorná je dost. Černá mřížka v horní části dveří je překrytá záclonou. Najdete tam dokonce zrcadlo.

Šup do plavek a plavat!

Ale až když si odchytnete obsluhu určenou jen pro odemykání a zamykání kabinek. Sami ji prostě nezamknete. Frajer kabinku zamkl, takže už nic nebránilo naložení se do horkých pramenů.

První, kam vpadneme, jsou venkovní bazény.

Naivně jsem si myslela, že existuje nějaký spojovací bazén či snad tunel mezi vnitřním bazénem a tím venkovním. Realita překvapila a předčila očekávání (já kravka si navíc nebrala žabky právě pro tu naivní myšlenku spojených „nádob“), takže pěkně sprintem na boso po ledové, mokré dlažbě, odhodit osušku na lavičku a přehopsat v dvoustupňové zimě poslední metry do horké vody.

Logicky se nám nechce zpátky. Chodidla k té mokré, posolené dlažbě tak trochu přimrzají, a když konečně doběhnu do poloviny schodiště a zbývají mi poslední metry do tepla, slyším za sebou: „Hele, dole je sauna!“ Prokrista, ona není uvnitř?! Otočka, zpátky po schodech a ještě hlouběji pomalu do sklepů lázeňských budov, kde proběhla moje první zkušenost se saunováním.

V první chvíli si myslím, že vdechuji a polykám písek nebo suchou hlínu. Dle rady si dělám před ústy z dlaní mističku, skutečně se tak dýchá lépe. A to je uvnitř jen něco mezi 50 a 70 stupni. Nedovedu si představit, kdybych se hned na poprvé zavřela do devadesátistupňové finské sauny. V mírně otupělém stavu z horka po několika minutách zažívám posmrtné tuhnutí v bazénku s ledovou vodou. Od krku dolů se dostavuje cosi mezi hibernací a paralýzou. A když už se dám konečně do kupy, čeká mě opět ten děsně mrazivej přesun dovnitř, kde končíme v osmatřicetistupňové vodě. Anebo v páře. Menší hra na chřest nebo vybublaný krevety v hrnci vroucí vody.

Venku dávno padne tma. Po lázních míříme přes městský park na Náměstí hrdinů. Mezi sloupy stojí nasvícené sochy maďarských vládců, z nichž někteří podle Tomáše dost věrně připomínali Žižku, kolem se potlouká pár prvních pařmenů s lahvemi v ruce a petardami u nohou. Čím hlouběji se však vracíme do centra, tím většího nabýváme dojmu, že spíš než oslava Silvestra, začíná přinejmenším revoluce nebo vojenské ostřelování města. Což by tramvaje o zvuku řítícího se tanku směle doplnily a podpořily.

Náměstí Hrdinů

Naše cesta vede přes Řetězový most do Budy. Cíl? Nemáme. Prostě někam. Samotná cesta je cíl. Měřítkem se stává pouze stupeň prozmrzlosti, takže jakmile máme mrazu plné kosti, zapadneme do podniku, který má styl. Uprostřed sedí muzikant s akustickou kytarou na barové stoličce, hraje, zpívá, známé i povědomé kousky. Na stěnách visí retro plechové cedule, plakáty – jeden dokonce na Někdo to rád horké s Marylin Monroe – všelijaké harampádí jak z vetešnictví (třeba zparchantělé křivé příbory), dolaďující atmosféru podniku do detailů.

Rozehříváme se čajem, Tomáš pokračuje kocovinovou polévkou „Hangover soup“ s klobásou a zelím, a já objevuji pivo Hogarden, které si k tomu poručil. Nevím, jestli mě víc překvapuje chuť piva, anebo ta šíleně velká, těžká sklenice. Spíš kýbl, než sklenice. Po několika hodinách pak zbývá se jen přesunout k Rybářské baště. Krásně nasvícená stavba ze světlých cihel, barevně vykládanou střechou, kulatými věžičkami v hradbách. Jo… děsněj kýč. Ale líbí se mi!

Kolem půlnoci hradby i schodiště přetékají lidstvem, pravděpodobně v očekávání velkolepého ohňostroje, který se k překvapení (nejvíc asi toho našeho) nekonal. Namísto centrálního ohňostroje pozorujeme několik menších nad významnými památkami, popřejeme si šťastný nový rok a vyrazíme zpět do Peště cpát se mezi davy lidí rozjetých v party módu. Po Řetězovém mostě projíždí limuzína s otevřeným střešním oknem, ve kterém stojí nametená slečna jen v nějakém tílku a mává kolem sebe flaškou načatého šampusu.

Jó, Budapešť…

Dál to není o nic lepší. Uprostřed ulic bouchají petardy, dělbuchy a před klubem o pár ulic dál narážíme asi na ten nejvyhlášenější klub Budapešti, vzhledem k téměř stometrové frontě slečinek v minisukních na třinácticentimetrových podpatcích čekajících v mrazu, než se dostanou dovnitř.

Cestou mě napadá jediná věta – to zas bude v álejích nablito.

No a taky že bylo. Snad všude, kam se dá šlápnout, se válí něčí šavle, včetně rohu u vstupních dveří do našeho hotelu. V něm teda čekalo překvapáko. Hotel se hecnul a na stůl nám připravil s přáním do nového roku lahvinku šampusu.

A jak jinak začít vstup do roku 2017 než drinkem?

Maďarsko #1: První střet aneb minulost útočí

Návrat do sovětského svazu… I tak by se dal nazvat první pořádný dojem několik minut od opuštění autobusu na nádraží Népliget v Budapešti. Nejprve vidíme moderní, prosklenou a čistou budovu připomínající naší Ruzyni. Uznale zhodnotíme, pak se rozhlídneme. Jdeme hledat metro!

A jak?

No nejlépe sledováním cizích turistů J.

A tam to přijde! Ten první dojem, atakující unavené mozkovny a „Dé jedničkou“ vydrncaný kostry.

Ve vestibulu se u zdi válí několik bezdomovců v hromadách špinavých hadrů. Samozřejmě nevidíme bezdomovce poprvé v životě, ale jejich příbytky rozhodně umí překvapit, takže spíše než do metra, máte dojem, že jste právě vpadli do cizí ložnice nebo obýváku. Některým dokonce není vidět ani hlava, jak jsou zavrtaní. Ačkoli v hale táhne studený vítr a hrnou se tam davy právě dorazivších turistů, nehnou ani brvou.

Po střetu s místním koloritem jdeme do fronty k automatům na lístky. Podupáváme, čekáme a říkáme si, co ta dvojice před námi na tom displeji tak dlouho studuje. Načež nám solidárně řeknou, že automat nebere cash – ani mince, natož bankovky.

„Super, tak asi si stoupneme do tý druhý fronty, co?“ Když v ní na nás přijde řada, zjistíme, že taky nebere cash. Takže se zařadíme do třetí, poslední, kde lístky ve finále platíme kartou, protože (pro velký úspěch) nebere hotovost. Protože přestupujeme, kupujeme přestupní jízdenky. Namísto jednoho tiketu, vypadnou dva se vzkazem – platí pouze dohromady. Cvakneme tedy jednu, vyspekulujeme směr a hurá na nástupiště metra.

Modrá linka metra

„To je metro?!“ Na relativně úzké koleje s nízkým nástupištěm s děsným rachotem a skřípotem přijíždí rezavá souprava z 50.let ještě od tatíčka Stalina. Vedle toho vypadá i naše československé metro od komunistů víc než moderně.

Nastoupíme, usedneme na koženkové, tvrdé sedačky. Dveře se ztěžka a patřičným třísknutím zavřou.

„Kdyby teď odpadly na nástupiště a my odjeli bez nich, vůbec bych se nedivila!“

Cestou na přestupní stanici Deák Ferenc Tér si děláme srandu z maďarštiny a předpotopního metra. Deák Ferenc je hlavní uzel tří linek ze čtyř. Přestoupit se tu dá mezi modrou, červenou a žlutou. Dojdeme na červenou, která je s každým ušlým metrem přece jen modernější, a hledáme, kde si cvaknout ten druhý lístek, když přestupujeme. No… nenašli jsme ho.

„No to Céčko už vypadá líp!“

„Céčko?“ ptám se, protože v Praze nejsme už dobrých osm hodin. Přesto naprosto omluvitelný přeřek, protože Budapešť zkrátka vypadá jako trochu nafouknutá, větší Praha s širší řekou, která má skutečně čistou, modrou vodu (Vltava se se svým vzezřením stoky může zahrabat). Konečně dorazíme na zastávku, kde bychom měli najít náš hotel. Bezdomovců přibývá. Pár z nich tam má dokonce matraci z manželské postele, ne-li dokonce kus pelesti (na co jsme sháněli hotel?!). Trafiky zavírají, zatahují posprejovaný rolety, prodavačky pokřikují na bezdomovce, oni jim zas odpovídají, všichni se smějí a do toho všeho poletují bezprizorní odpadky a prochází dvojice městských policajtů.

Kélvin tér (náměstí maďarského bratra Calvina Kleina)

Vestibuly metra se na noc jednoduše nezavírají. Fungují jako podchody, protože jak jsme později zjistili, nahoře těch přechodů pro chodce zrovna moc není a jinak se ty čtyřproudovky ve zdraví přejít nedají. Nicméně z metra vede několik východů, ostatně jako u nás. Jenže obvykle jen s označením A, B, C, D, E… a tak dále. Takže jeden vybíráme, vylezeme na tmu boží a snažíme se zorientovat. Skoro všechny rohy vypadají stejně, chvilku nám tedy trvá, než identifikujeme správný. Stojíme na špatným, jak jinak. Ten pravý trefíme až na třetí pokus (takže sem tam podchodem s bezdomovci, jupí!).

Národní muzeum

Vstup do hotelu vypadá jaksi… no… tak, že mi hlavou probíhá myšlenka: „Ježiši, co jsem to vybrala?! Co to je za díru?“ Nahlas neřeknu nic a utěšuji se, že uvnitř a především za světla to bude vypadat mnohem lépe. Když projdeme za děsný dveře a mříž, do chodby k výtahu, chci zahnout k recepci, ale stojí tam akorát banda popelnic.

„Do prvního patra.“

„Aha,“ namířím tedy ke schodům, protože výtah vypadá dosti nedůvěryhodně. Navíc je tak malý, že pochybuji, že se tam vejdou tři lidi. Nakonec se k té postarší paní stejně nasáčkujeme. Sotva se stroj rozjede, tak stojí. Spadne, že jo, myslím si. No… spadnout sice mohl taky, ale hlavně dorazil do cíle. Tam už hotel vypadá o poznání příjemněji. Má hezký dvůr v anglickém stylu, kovaná zábradlí, stromky, keříky. Na chodbě stojí dokonce pračka s mikrovlnkou a rychlovarnou konvicí, prý kdybychom kdykoli potřebovali. No co víc si přát!

V pokoji je čisto, teplo, světla svítí, voda teče (stěrače stírají, klakson troubí), televize hraje. Co víc si přát?

Třeba ticho.

Zdi jsou snad z papíru, sousedi si sice jen povídají, ale zní to, jako kdyby seděli u nás. Za postelemi jsou navíc dveře do jejich pokoje s vyndanou klikou a díru po ní ucpali toaletním papírem. Izolace jak hrom! Kdosi s čímsi drndá na chodbě, za oknem projíždí tramvaj způsobem, že si myslím, že právě do Budapeště dorazily sovětské tanky, a v televizi běží Loupež po italsku. Maďarsky.

„Moc tichej hotel to tedy není…“ parafrázuji Tři veterány.

A v mezičase mezi jednotlivými tramvajemi se hlavní ulicí řítí policie, sanita, hasiči a všechny vozy zběsile houkají jako francouzští četníci. Supr! Takže nastoupí špunty do uší, které jsou rovněž prd platné. Nejenom že vypadávají a nedrží tam, kde mají, ale stejně je skrz ně ta tankoidní tramvaj stále slyšet.

Tak nic. Trochu probdělá noc. Anebo jen přemíra entusiasmu pro Budapešť!

Výhled z hotelu

Festivalová

Co dělat v létě? Jezdit na dovolenou, na vodu nebo na festivaly, kterých je požehnaně, mají různé názvy, podnikají se po celé republice, kolikrát i v těch největších zapadákovech. Jedno mají ovšem společné – kapely – protože jedni a ti samí figurují v drtivé většině případů.

Ale co… o to přece jde, ne?

V duchu ToiToiek za zvuků rozdrnčených kytar strávíme část léta pod širákem za každého počasí na nohou, ti otrlejší s „trojkou“ v žíle na zádech či v jakékoli jiné poloze na zemi. Zrovinka nedávno jsem zahlédla týpka, kterak si lehl na znak s nohama nahoře provádějícího jedno z Travoltových tanečních gest z Pomády. Prováděl to v kuse pět minut. Pak vstal, prásknul sebou zase o zem vedle kelímku piva a pokračoval dalších pět minut. Střídavě tak vydržel asi hodinu.

Fesťák je prostě srocení nejrozličnějších, nejnesourodějších lidí. Fakt těžko rozeznáte debila od inteligenta, koneckonců i inteligent může být pořádný kretén, ale chápete… Odhodíte diplomatku, lodičky, slečny sukýnky do kanceláře a splynete s kelímkáři a ostatní svoločí.

Je to zkrátka místo plné záhad.

A taky blbých nápadů.

Třeba si v růžovém tričku stoupnout mezi bandu metalistů v černých hadrech s řetězy kolem krku, rukou, nohou, prostě všeho, a v okovaných těžkých botách. Ačkoli se tentokrát nic nestalo, nikdy nevíte, jestli se nic nestane i příště.

Ale ty záhady...

Tak zaprvé fotoreporty. Nacházíte se na fotkách a hlavou vám běží: Kdo byl tohle? S kým jsem se to bavil? Ježiš, zase chlastám. Kolikátý pivo to bylo? To je ještě před touhle kapelou nebo… Co jsem dělal tady? Proč se tvářím jak kretén?

Zadruhé návraty domů. Někdy bývají dosti záhadné. Pro takové případy je fajn si sebou brát kamaráda abstinenta. Ten vás vždycky dovede domů. Nikdy mu však nevěřte, že vás nenechá opít. Nechá. Nestačí vás totiž chytat za bundu, aby vás udržel na zadku.

Zatřetí ta rána! Ach ta rána! Copak kocovina v pelechu, tu zná každý. Není nijak překvapivá. Ovšem když člověk zvládne festival bez kapky lihu a ráno se probere úplně rozlámaný, jako by ho přejel bagr a cítí se jak s tou kocovinou… No, tady už polemiku záhad nelze přetrhnout.

Čtvrtý bod by klidně mohl nést název: „Blízká setkání třetího druhu.“ Anebo: „Svět je malý a o náhody v něm není nouze.“ Ujdete pár metrů od vstupu a narazíte na kámoše, kterého jste roky neviděli.

Ovšem já osobně vnímám jako největší záhadu podivné modřiny, které po ohledání vlastní osoby druhý den nacházím. Člověk je na vlastních nohách, ví, že se nikde nepraštil, ani s ním nikdo nikam nehodil nebo mu nikdo třetí nedal dělovku do nosu… a stejně je samá modřina!

Festival kromě částečně půldenní hluchoty způsobuje i řadu těchto záhad. Mimo jiné nepochopitelná ztrátu času. Zničehonic je totiž víkend v prdeli a další den zas do práce. Hrůza. Asi se v příštím životě radši stanu interpretem. Přinejmenším se do příštího koncertu vychrním jak ten jezevec.

Tak čaute, parto, užijte si zbytek léta! :)

Zdroj obrázku: Foto vlastní z Chodrockfestu 2016 :)

Holubovatíme, vrků!

S holuby je to jako s lidmi – jsou líní, rozežraní a občas se o ně ukopneš, protože se pletou pod nohy jako důchodci v Kauflandu. Přesto mi přinejmenším cukají koutky ze samotného slova holub. Protože tento druh, zdá se mi nebetyčně tupý. A právě ve své blbosti, někdy i z čisté vychcanosti, dokáží vytvořit dokonale kuriózní situace.

Řekla bych, že v ptačím světě neexistuje polidštěnější druh. Před pár lety, kdy jsem ještě každé ráno pravidelně dojížděla, musel autobus zastavit, protože holub potřeboval přejít silnici. Naštěstí se jednalo o velmi ukázněného jedince - šel totiž po přechodu pro chodce. Že jsou moderní, dokazují každou chvíli. O několik dní zpátky svůj um vyšroubovali ještě o úroveň výš. Po promenádě v plavkách – čti peří -  se zastavil na horním schodu.

„A teď ještě seběhne ty schody a je hotovo!“ poznamenala jsem ironicky.

O pět vteřin později je seběhl.

„Parchant, vidíš ho?!“

A parchanti jsou i ostatní. Protože neuhnou, když jdete po chodníku. Neposunou se ani o píď, asi jako spousta lidí, kteří jdou, čumí jako ovce, kde co lítá, motají se vám pod nohama, až se nakonec zastaví uprostřed cesty v nejméně očekávanou chvíli. Obvykle jsou to Japonci nebo Čínani v centru Prahy, anebo ti důchodci v Kauflandu. Do takových lidí to pak naperete v plný rychlosti. Stejně tak to napálíte i do toho holuba. Protože je ale opeřenec o poznání menší než člověk, dokonale se o něj přerazíte a letíte hlavou napřed s napřaženýma rukama ve snaze se o něco zachytit či si je alespoň nacpat před obličej, aby ten dopad na dlažbu nebyl tak katastrofální.

A když už máte tu smůlu a nabijete si hubu, při troše štěstí se vás někdo zeptá, jestli jste v pořádku. Standardně se spíš budou lidi kolem chechtat, kdo že se to rozmázl, zbytek vás překročí asi jako spáče na bombajský ulici. Každopádně to srocení, které se kolem vás zničehonic ze zvědavosti vytvoří, vás nutí připadat si jak kus tvrdého chleba obklopené holuby. Zvědavci a šmíráci. Vím, o čem mluvím. Seděli na parapetu ruského hotelu v Petrohradu a sledovali mě ve stylu Samoty u lesa "Pražáci... ještě spí... to jsem ještě neviděl!" jak se válím v posteli.

Lidi jsou prostě holubi a holubi zas poloviční lidi. Mazaní, vychcaní, koukají, kde by jim co spadlo zadarmo do volátka, kdo by je nakrmil a natahují křídla/ruce pro další zobání/dávky. Makat nepůjdou, ani omylem, to se raději sešikují do davu, který vyrazí proti vám pochodovým krokem se zlostně nakloněnou hlavou a zobákem připraveným ke klování, pokud jim nehodíte tu tři dny starou bábovku, na kterou jste si v batohu párkrát sedli. Zvlášť, když sedíte na schodech Vatikánu. Kde jinde si vynutit miluj bližního svého a odolat lakotě a obžerství, než právě na prahu křesťanské „metropole“. Zvlášť když má jejich vůdce jen jednu nohu, takže si vysloužil přezdívku Fanánek. Pak stačí, aby zapršelo. Rázem jsou všechny převisy, římsy, výklenky nacpané přehlídkou nepromokavých bund nebo pláštěnek.

A nakonec už je jen mrtvý brouk.

Když se nám něco nechce, zatáhneme klapky ve všech našich otvorech, případně ještě ukážeme záda (někdy i prostředníček) a řekneme, jak nás bolí hlava (nebo ty otravy jednoduše pošlem do prdele). Když se nechce jim, tváří se, že umřeli.

 „Ty si chceš sednout do trávy? Vedle toho holuba?! Vždyť je mrtvej!“ reagovala jsem jedno zářijové odpoledne na Kampě.

Něco na způsob leží tam v oboře, nožky má nahoře… až na to, že seděl ve strnulé poloze, očička zavřená a víc než půl hodiny se nepohnul ani o milimetr. Prostě si jen sedl a náhodou přitom umřel. O minutu později s naprostou samozřejmostí vstal a tiše zmizel. Samozřejmě pěšky.

O co jsme jiní? No o nic moc, že? Protože i ty dutý kosti někteří jedinci směle vynahradí jinde. Zatímco mi holubíme, holubi se polidšťují a modernizují. Kdo ví, třeba za další tři miliardy let evoluce vznikne nový druh… třeba homo columba.

Zdroj obrázku: funnyjunksite.com

Svět na salámu

Z postele se nevyhrabe před desátou, obvykle má na sobě oškubaný župan, lije do sebe litry kafe nebo něco tvrdšího a mozek má většinou zaměstnaný naprosto nepodstatnými věcmi, pokud se vůbec obtěžuje nad něčím přemýšlet. Takový člověk je buďto lenoch, bohém, anebo Oblomov. Ostatně… Oblomov byl vlastně obojí.

Dnešní doba je totiž strašně skvělá na naše nervy. Zapnete televizi – stres. Otevřete noviny – stres. Pustíte internet – stres. To je přece strašně super, ne? Rozlepovat po ránu oči s myšlenkou, že se vám třeba dneska kousne pumpa, pokud si nedáte dostatek vlákniny, nevypijete bazén vody a nevyhnete se masu a paradoxně stresu. Takže jdete ven a tam číhá co? Možná na kolejích vrah, ale taky stres, že jo – zvlášť při cestování s Českými Dráhami (horší už jsou snad jen ty indický…). Jako třešničkou na dortu je pak hlášení v metru při snaze Policie ČR dopadnout měsíce hledaného týpka s násilným přepadením na krku.

Dejte si radši špeka, než se z toho zblázníte.

Anebo prostě jen hoďte mozek mezi bohémy a mějte svět na salámu jako oni.

Poslední dobou jsem totiž přemýšlela o duchu bohémů a jádru pudla bohémství. Buď ho v sobě máte, aspoň trošku, anebo ne… takže jste nejspíš učitel matematiky, fyziky a jiných neskutečně logických předmětů mající řád, do zahraničí nejraději jezdíte do konzervativního Londýna a ve skříni vám visí naprosto barvu postrádající, fádní kolekce z Mark & Spencer nebo anglického tvídu.

Kdo chce tvořit, cokoli, musí být bohém. Ať už na půli cesty v umírněné formě, nebo ten pravý, který by si nejlépe zadal s uváleným a věčně opilým Hemingwayem na kubánské pláži s doutníkem v jedné ruce, rumem ve druhé a vidinou ubaleného jointa. Protože člověk s nalajnovaným řádem v hlavě vytvoří leda tak suchopárné slohové cvičení ze sedmé třídy ala úvod, stať a závěr. Nepopustí uzdu fantazii a především… v dnešním světě zajde na následky stresu. Protože kdo to nemá na salámu, je na nervy.

„To si hraješ na Oblomova?“ slyšela jsem jednou krátce před polednem.

„Ne, proč?“

„Bude dvanáct…“

A taky byla středa. Co na tom. Nebudu si přece z vlastního domu dělat buzerplatz a přivádět sama sebe o nervy, respektive k šílenství. V Indii spí lidi na ulicích, ostatní je překračují. Já překročím hromádku papírů, kterou jsem někde odložila už před pár týdny. Za tu dobu si nějaký osminohý prevít usoukal na mém okně docela slušnou pavučinu, v Bruselu bouchla bomba, v Nice terorista přejel několik desítek lidí, Turecko zachvátil vojenský převrat, v pražským metru dnes a denně zase promítají Pomoc Policii ČR, tahle si o mně myslí něco špatnýho, tamta o mně roznáší drby a tenhle mě ignoruje. Pak přijde třeba výpis z tenčícího se účtu, dozvíte se, že umřel někdo, kdo ještě nebyl tak starý a když zjistíte, na co zemřel, začnete se taky prohlížet. Nakonec to dorazí článek o tom, co je v jídle zdravej styl.

Podle definice je bohém člověk, který se schází s ostatními lidmi, popíjí s nimi někde v kavárnách, kouří, bere drogy, má sklon k alkoholismu a vůbec má takový neuspořádaný život s dost osobitým postojem k politice.

Vede bujarý život.

Což je dneska každý, kdo nedřepí doma. Když zajdu do krajnosti, je to i kdejaká mamina na mateřský žvanící s pohupujícím kočárkem po boku v předzahrádce s ostatními maminami u presíčka. Jenže pro mě je bohém někdo s dostatečně otevřenou myslí, člověk, co dovede zapojit představivost a vyšroubovat ji do jiných úrovní, neřku-li dimenzí. Expresionistický malíř Michael Rittstein řekl – „Vidím krávu, jak leží a odpočívá. Říkám si, co by u toho tak mohla dělat? Co kdyby rybařila?!“ Taky je to bohém jak se sluší a patří už od pohledu.

Ale jak jsem nakousla… v každém z nás ten bohémský duch je, malé pískle, které by se mohlo projevit. A protože svět patří těm, co se neposerou, jak s oblibou zase říká Dan Přibáň, tak se na všechno to, co vás ve světě irituje, prostě vyserte... stejně s většinou z toho nic neuděláte. 

Mějte svět na háku. Buďte bohémové :). 

Zdroj obrázku a informací: monovisions.com, youtube.com

Poručíme větru dešti... a žaludečním šťávám!

Poručíme větru dešti, tvrdil Stalin, a vlastně pomocí globálního oteplování a podobných pojmů totéž prohlašuje i Evropská Unie. A já zas říkám – nezvracím já, nezvracíš ani ty. Naprosto úžasná logika pojící se s přírodou, jejíž vrtochy fakt nikdo nedovede předpokládat.

Jaktěživ mi nebylo špatně na lodi, takže nemůže být špatně ani těm ostatním, kteří se nechali zlanařit mým neodpálkovatelným hučením „Pojeď se mnou, bude sranda!“. Ve výsledku naše skromná skupinka odjížděla na konci července roku 2015 do Irska. Ale protože se Bára obávala cesty trajektem, začala jsem jí vyprávět o mořské hladině lesklé jako zrcadlo. To je prostě jen větší slané Máchovo jezero, kovový kolos (který se ve finále tváří dost podezřele, takže občas pasažér nabyde dojmu, že zůstane trčet někde v půlce cesty mezi Evropou a Doverem) se táhne jak slimák, a pak ten výhled až se na obzoru objeví jasně bílé doverské útesy… tu cestu si zamiluje.

Sama jsem zavzpomínala na předchozí kýčovitou cestu vystřiženou jak z National Geographic s trapně modrým nebem bez mráčku, jasným sluncem, oslnivě třpytivou hladinou průlivu La Manche, do kterého mi v prvních pěti minutách pobytu na palubě málem spadl mobil.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsme z Čech odjížděli obložený jak socialistický chlebíčky v třicetistupňových vedrech, dalo se počítat s podobně kýčovitým zážitkem. Bára si přece má cestu trajektem zamilovat. Přece jen bude tohle mnohem lepší než třináctihodinová plavba ze Stockholmu do finského Turku nejen pod hladinou moře, ale i pod všemi těmi tunovými náklady. Prostě nebudeme si hrát na DiCapria v Titaniku!

Realita je ale vždycky jiná oproti mnohdy naivním představám. V Calais nás totiž kromě černočerných domorodců odkudsi z Afriky nebo Asie čekala jednolitá šeď s větrem, ve kterém to vzdávali i rackové. Po několikaminutových útrapách mávání křídly na jednom místě, pověsili lítání na hřebík a radši to vzali přes parkoviště pěšky. Nic nám nebylo podezřelé ani z vnitřní paluby trajektu, kde jsme pěkně skrz sto let nemyté sklo pozorovaly obrovské tříštivé vlny, jak se rozbíjejí na břehu a zalévají tři čtvrtiny pláže. Ostatně… ani skoro levitace jak na Aladinově koberci cestou na záchod v přístavu nám nepřipadala nijak podezřelá.

„Nějak to houpe, ne?“

„Neříkala jsi, že se trajekt ani nehne?“

No jasně, že říkala. Ale je to přece moře, tak si to s námi malinko pohoupe. „To je tím manévrováním z přístavu, až se dostane na volné moře, bude to bezvadný!“

Bezvadně to s námi házelo asi tak dva tři metry nahoru, pak volným pádem zase ty dva tři metry dolů, takže každý krok se vachrlatě táhl do kopce z kopce a zakončený balancováním s hrůzou v oku dvacet centimetrů od regálu s nejdražšími voňavkami v dutý-frí-šopu. U prosklené špice jsem minutu zírala do zpěněných vln pod námi a snažila se přesvědčit zbytek, že tam to tak hrozné není. Ovšem vzhledem k předchozímu tvrzení, že prostě La Manche bude klidný jak náš čecháčský kačák s kapříky, mi nehodlaly věřit. Takže následovala nevybalancovaná, vyhoupaná cesta s poskakujícími žaludky na všechny strany přes celou loď napříč dostupnými patry, dokud jsme nenašly kino – což představovalo temnou komoru s pár židlemi, kde si naše žaludky zvykly a hodily se do klidu, a kde po chvilce spustili Čarovný les. Muzikál blbý jak troky, až to mlátilo dveřmi. Ale lepší než někomu ohodit záda.

„V Itálii to měli vymakaný…“

„Jo? A jak prosím tě! Roznášeli kinedril?“

„Rozdávali igelitky na blití…a pak to všichni při odchodu vyhazovali do malého odpaďáčku.“

Nejenže na trajektu nikdo nerozdával igelitky, natož sáčky, ale ještě ke všem se na palubě stejně našlo pár šavlovrhů, kteří ke všeobecnému blahu nestihli doběhnout, takže za sebou nechávali cestičky jak šneci. Ovšem ne vždy viditelné a cítitelné na první dobrou. Zůstala jsem tak viset na klice od záchodů s jednou nohou ve vzduchu, poskakujíce na druhé, ve snaze hodit okamžitou zpátečku bez vyhozené šavle. Automaticky jsem si vybavila jednoho pozvraceného chudáka, který měl tak stupidně geniální nápad snídat kakao a čočku, což se na rozkopané dálnici v buse s osmdesáti lidmi uvnitř muselo zákonitě projevit.

Posledních dvacet minut parkingu trajektu, který měl být pro Báru zážitkem s okouzlujícím kýčovitým pohledem na ty pověstné bílé útesy se zelenými vršky vítající nové turisty na území Anglie, byla spíše podívaná se špetkou adrenalinu, jestli mezi tím stohlavým davem čekajících na otevření parkovišť s našimi povozy hodím šavli a způsobím řetězovou reakci, nebo nehodím a nezpůsobím.

Ale protože člověk se rozhodl poroučet větru dešti, poručíme tedy i žaludečním šťávám! A poučení pro příště? Když vám v přístavu vítr krade mikinu a svlíká vás z kalhot, asi to nebude úplně nejlínější plavba…

Knižní recenze: FARMA

„Tvoje matka je nemocná, vidí divné věci. Hrozné věci,“ říká otec hlavní postavy – Daniela. Jenže vzápětí se ozve údajně nemocná matka se slovy: „Nevěř otci, co říká.“

Daniel se najednou musí rozhodnout, na čí stranu se postaví. A přesně totéž musí udělat i čtenář. Rozhodnout se. Aby tak mohl udělat, musí číst dál a dál.

Tom Rob Smith se do našich podvědomí zapsal skvělou, mrazivým thrillerem Dítě číslo 44, prvním dílem brilantní trilogie o Lvu Děmidovovi. Nasadil si laťku skutečně vysoko, povede se mu ji překonat?

Smithova Farma se odehrává ve dvou časových rovinách a na dvou místech – současnost v anglickém Londýně, minulost na švédském venkově. Pokud se řekne Farma, většina z nás si představí červeně natřenou dřevěnou stodolu s bílými rámy, která stojí uprostřed divoké přírody poblíž jezera či řeky. A pokud se řekne Švédsko, automaticky se nám začnou vybavovat děsuplné vraždy, zvrácení vrazi, rafinované a komplikované zločiny typické pro skandinávskou literaturu. V obou případech se Farma nevzdaluje pravdě, naopak je kombinací obého.

Danielovi jednoho dne zavolá otec, že se něco hrozného stalo s jeho matkou Tilde. Utekla ze svého rodného Švédska do Anglie za svým synem s taškou prapodivných důkazů a deníkem. Protože jemu jedinému může prozatím věřit, rozhodne se mu přednést vše, co se ve Švédsku stalo. Uzavřou se v bytě Danielova přítele a pomalu odkrývají jednotlivé vrstvy života, ke kterému se jeho rodiče ve stáří uchýlili. Jenže nic nebylo tak, jak si představovali. Pod marcipánovou polevou vysokého dortu se skrývá náplň z ponížení, příkoří, hnusu lidských povah a skutečnosti, přivádějící Tilde k šílenství, že jí nikdo nevěří.

Smith oproti Děmidovově trilogii zvolil jiný styl popisu i vyprávění. Farmu vypráví Daniel, modrooký, lehce kučeravý homosexuální blondýn. Kdo něco o autorovi četl, okamžitě ho napadne, že by on mohl být tou hlavní postavou. Přece jen Tilde, Danielova matka, je Švédka, která si vzala za manžela Angličana, a syna vychovávala v Anglii. Fakta, která rovněž odpovídají stručné biografii samotného autora. Nicméně Daniel není jediným vypravěčem. Popisuje ze svého pohledu pouze to, co se odehrává v Anglii. Zápisky z deníku, tedy události ve Švédsku, vypráví naopak sama Tilde. Smith se tak prudce odpoutal od předchozí tvorby. Skutečnost, pocity, myšlenkové pochody a pocity popisuje věcně, stroze, jde přímo k jádru a někdy prosté sdělení zasáhne čtenáře víc než květnatý popis. Navíc Smith opět potvrdil, že je mistr slovní zásoby a neotřelých přirovnání, která se tak často neobjevují. Udržuje čtenáře v napětí do poslední chvíle, načež v naprosto nečekaný okamžik vytáhne na světlo skutečnou pravdu. Pravdu, které nebudete chtít věřit, protože je příliš děsivá.

Farma ukrajuje z naší čtenářské trpělivosti, kousek po kousku, dokud nás dokonale nenapne jako kšandy. Farma má totiž jednu zvláštnost, jakou lze vidět například ve filmu Loft. Drobí jednotlivá vodítka, snaží se někam navést, a když už si čtenář myslí, že vše chápe, ví, oč jde, příběh se otočí jako Rubikova kostka a nic najednou nedává smysl. Další přirovnání by si zasloužila k filmu Nelítostná rasa. Snímek stejně jako Farma poukazuje na vymezenou společnost, pevně semknutou. Jakýsi kmen s tajemstvím, který mezi sebe nehodlá pustit vetřelce, což je kdokoli zvenčí, kdo se snaží zapadnout, natož odhalit to, co se tak úzkostlivě snaží skrýt.

Tom Rob Smith své nové postavě připravil skutečně nelehký úkol. Rodiče jsou obvykle ti nejbližší lidé, kteří se v našich životech pohybují. Máme tendenci jim bezmezně věřit. Koho si však vybrat? A kde je vlastně ta skutečná pravda a tajemství „švédského kmene“? To se dozvíte, jen pokud si přečtete Farmu!

Hodnocení: 80%

Zdroj obrázku: wallpaperscraft.com

Filmová recenze: KOLONIE

Poslední dobou jsem nestíhala a upřímně spousta filmů prošla bez povšimnutí kolem mě, ačkoli se kolikrát jednalo o hodně očekávané snímky, jako byl třeba Deadpool, ale popravdě z celé té řádky titulů se na mě slibně tvářil pouze jeden. 

V březnu se na Febiofestu objevil osobně Daniel Brühl, aby prezentoval a představil snímek, v němž si střihl hlavní roli - Kolonii. Premiéru u nás odstartovala 14.dubna a já se po dlouhé době dokopala k filmu i k recenzi.

Kde začít... 

Možná tím, kdo je vůbec Daniel Brühl. Za poslední půl rok jsem se o něm zmínila několikrát, především v souvislosti s připravovaným snímkem The Zookeeper's Wife, ovšem překvapilo mě, kolik lidí NEVÍ, kdo je Daniel Brühl. Nepochybuji, že filmoví fanoušci ho znají, tímhle je nechci urazit. Musím však předpokládat, že většina lidí, co si zaskočí ode mě něco přečíst, spíš neví, o koho jde.

Abych tedy uvedla na pravou míru - spousta z vás ho možná zná z filmu Good Bye Lenin, což byl festivalový snímek, jehož podstata leží v základech a troskách Berlínské zdi. Padla, západní a východní Německo se začínalo prolínat, ovšem Danielova matka, zarytá komunistka, to trošku zaspala. Co s tím? Nejlépe divadýlko.

Nicméně naprosto drtivá většina si Brühla vybavuje buďto jako Nikkiho Laudu z filmu Rivalové, anebo coby Fredericka Zollera z Hanebných panchartů. 

A teď zpátky do Kolonie... ze které není cesty zpět, jakmile do ní jednou vkročíte.

Tedy... nikdo z nás by tam nechtěl být. Jedná se totiž o místo představující pro mnohé peklo na zemi. Jenže každá mince má dvě strany, takže i peklo na zemi může pro někoho znamenat nebe na zemi, a to tedy především pro Paula Schäfera, který Kolonii Dignidad, tedy Kolonii Důstojnosti, vedl.

Daniel Brühl ztvárňuje překvapivě Daniela Kortuse, studenta žurnalistiky, který se vydal do Santiago de Chile, aby mapoval nepokoje v zemi, fotil hrůzy, kterých se vláda dopouštěla na nevinných občanech. Podílel se na hnutích, podporoval chilské občany, až se mu to jednoho dne nakrásně vymklo z rukou. V době, kdy za ním přiletěla jeho žena Lena v podání Emmy Watson (nemusela bych, ale dobře, Hermiona z Harryho Pottera).
Díky jeho všetečnosti je s dalšími chilskými občany zadrží policie. Po hodinách držení se objeví zvláštní auto, z něhož vystoupí neznámý muž s pytlem na hlavě. Obejde řadu vyděšených, unavených lidí. Občas na někoho ukáže a policie bez váhání dotyčného popraví. Ovšem u Daniela se muž zastavil. Cosi zašeptal a... Daniel zmizel uvnitř vozu.

Už ho nikdo nikdy neměl vidět.

Jenže Lena nehodlala sedět s rukama v klíně a smířit se se skutečností, že svého muže už v životě neuvidí. Začne pátrat, kam ho mohli odvézt. Skupina, pro kterou se politicky angažoval od něj dává ruce pryč ze samého strachu. Kolonie Dignidad je děsí, zavírají před ní oči a nechtějí s ní mít nic společného. Lena si tedy pomohla sama a o pár dní později zaklepala na vrata tábora, který nechtěla nikdy poznat.

Kolonie Dignidad a Paul Schäfer (Michael Nyqvist - švédská trilogie Milénium, Mission Impossible Ghost Protocol) představují jen novodobou verzi koncentračního tábora pod rouškou náboženství, morální čistoty, duševního souznění a Boha, místo, kde se s pokorou a bez odmlouvání musí přijímat cokoli si Paul zamane či přikáže - záhadné léky podávané před spaním, násilí na ženách, dětech, zneužívání... Muži zvlášť, ženy zvlášť, děti odtržené od rodičů, žádné emoce, žádné projevy citů, jen poslušnost, tvrdá práce, odříkání a... utrpení.

Lena hledá Daniela, který se v Kolonii později objevuje coby mučením poznamenaný, zlomený jedinec. Z inteligentního novináře sklouzne přes "Přelet nad kukaččím hnízdem" na zahraniční obdobu českého "Hlídače č. 47". Ovšem na rozdíl od Daniela, Rodenův Josef Douša hluchotu nepředstíral (tedy ne pořád, že? :)). Emma Watson sice má být ta silná ženuška, která hrdě a zaskočeně čelí všem těm hrůzám, kvůli lásce neváhá a nechá si klidně i poupravit fasádu dobře mířenými ranami, nicméně jí tu hrdinku nelze moc věřit. Tváří se stále stejně, ano, dost možná tak dává najevo svůj vnitřní boj a smiřování se s řádem a hrůzou Kolonie. Ale taky je zkrátka možné, že se ani jinak tvářit neumí, ačkoli ji tématika Kolonie natolik zaujala a pohltila, že se z vzdala svého honoráře a pracovala tak na snímku za pěkné děkuji.

Tak jako tak je Kolonie snímek, který trailerem navozuje pocit mrazení. Je to právě ten typ filmu, u něhož čekáte šílenosti od prvopočátku, nervy napnuté k prasknutí, oči lezoucí z důlků a nejspíš i propocenou sedačku, na které budete při sledování sedět. Jenže většina filmu plyne stylem, že se sice nervózně vrtíte, spíše však z očekávání, kdy se tam stane něco, z čeho nebudete moct dýchat nebo spát. Chyba totiž je už v samotných upoutávkách. Nastavily laťku příliš vysoko, takže pak napětí během dvou hodin stopáže utíká jak vzduch prasklým ventilkem na pneumatice. Co stojí za vyzdvižení je rozdělení na kapitoly do stylu deníkového vyprávění, kdy po průchodu branou Kolonie se začnou uvádět jednotlivé dny, přičemž je pokaždé zobrazený kus plánu, půdorysu části areálu, takže si divák může o celém prostranství, místnostech, udělat jistou představu.

Nicméně když se Daniel Kortus rozhodne nebýt jelimanem, ale opět člověkem, tak začnou pracovat nervy, napětí i adrenalin, takže se konečně dočkáte mírného nadskakování na židli se zatnutými pěstmi asi jako u finále na MS v hokeji, kdy prostě čekáte na zvrat v poslední minutě zápasu. Kdo viděl Argo, jistě ví, o čem mluvím.

Kolonie Dignidad je film, který by člověk opomenout neměl. Stojí minimálně za jedno vidění.

Moje hodnocení: 80 % 

Zdroje informací a obrázků:  imdb.com, youtube.com, zpravy.idnes.cz, dailymotion.uk, tumblr.com, e.movie.as, yeniyeniseyler.com