![]() |
Národní filmový klub pro muže... |
![]() |
Památník holocaustu |
Protože
jsme Velkou synagogu viděli první den po tmě, jdeme ji navštívit za světla,
abychom plně docenili její velikost. Jo… je nádherná, tiše pompézní. Normálně
se dá jít dovnitř. Jako jedna z mála v Evropě má stále oddělený vchod
pro muže i ženy. Jenže přes svátky je zkrátka zavřeno. Takže se kocháme zvenku.
V jejím dvoře stojí památník obětem holocaustu v podobě vrby
z tenkých ocelových proutků, v jejímž středu se tyčí leštěný černý
mramor s nápisem v hebrejštině. Za nočního osvětlení fakt působivé,
ve dne se sluncem nad hlavou a kýčovitým azurem… kýč, ale taky působivý.
Pokračujeme
městem, dosnídáváme buchty z Alberta a pekelně drahý čaj (taky byl ze
židovský čtvrti, no, ovšem pekelně dobrý – lituju, že jsem si nedala svůj
vlastní). Skoro každá ulice nám připomíná něco v Praze. Rákocziho ulice je
vlastně Národní. „Tady by bylo Café Louvre, tamhle naproti kavárna Slávie.“ Jen
to divadlo trochu neštymovalo. Zamíříme na nábřeží Dunaje, kde se otevře pohled
na celé panorama Budy.
![]() |
Budínský hrad na krásném modrém Dunaji |
„Náš
Hrad se může jít zahrabat! Hradčany jsou možná tak… něco jako tamhle Rybářská
bašta!“
Jo,
Budínský hrad je vlastně malý gigant na kopci mezi Rybářskou baštou a Citadelou
se sochou Svobody. Maďaři ví, jak udělat dojem. Procházíme nábřeží, fotíme –
solidárně i cizí turisty. Před budovou Akademie věd narážíme na barevný záhon
se solidní jinovatkou navrch.
Kytky?
No…
kapusta. Jako vážně. Květák s kapustou. Při bližším ohledání… stále
kapusta. Uděláme foto a šup, jde se honem dál. Spousta věcí na programu,
Budapešť moc velká a my máme málo času.
Což
neplatí pro Parlament.
Nevidět
ho, nemít milion a jednu jeho fotku, dostatečně ho neobdivovat… tak jste tu
vlastně vůbec nebyli a ne že ne. Né, prostě ne! Nezachráníte to ani účtenkou
z obchodu se suvenýry. Takže jsme náležitě fotili, patřičně obdivovali
„barák“ se 691 komnatami, 27 branami, 272 sochami, 96 metrů vysokou kupolí, délce
273 metrů a šířce něco přes sto. Jo, dali si záležet a na rozdíl od našeho
svatého Víta se s ním nepárali pět set let.
Parlament
obejdeme, chceme hupnout do metra, jenže stanice je zrovna mimo provoz.
„Můžete
využít náhradní autobusovou dopravu…“
Asi
raději ne, díky… Přece jen netuším, jak se jmenují autobusové zastávky kolem
lázní, kam jsme se chystali. Protože však potřebujeme na žlutou linku, na níž
je i stejnojmenná stanice s lázněmi Sechényi Fürdö. Nejbližší stanice
žluté linky je Opera. Jdeme tedy tam.

Aha.
Okay. Takže mi nehodlá vrátit… Ale popytlíkovali jsme to!
Hlavně
žluté lince se ani neříká metro. Existuje pro ni speciální maďarský termín földallati. Nástupiště jsou na ní
krátká, stropy nízké, takže jsme se jich mohli hravě dotknout, být o něco
vyšší, nejspíš bychom si i urazili hlavu.
A
opět přijela rezivějící rozhrkaná souprava po uzoučkých kolejích zralých leda
pro malou drezínu. Dveře se sotva otevírají, s břinkotem padajícího
železářství se zavírají a překvapivě zůstávají na svém místě.
Než
však přijdou na pořad dne lázně, musíme se najíst. Jednou z nejlepších
možných voleb je prý restaurace Paprika. Alespoň takhle mluvil internetový
průvodce. Relativně nízké ceny, skvělá atmosféra a typická maďarská jídla. Že
pisatel nekecal, potvrzovala fronta hladovců v předsíni restaurace.
Jo,
je fakt narváno. Hodně. Důkaz, že vaří dobře.
Nicméně
máme štěstí v neštěstí, protože budeme čekat zhruba půl hodiny. Příchozí
po nás už to měli horší a číšník je upozorňoval na čekačku až hodiny a půl.
Paprika představuje malou salaš kříženou s vetešnictvím. Na odhalených
trámech visí trsy suchých paprik, palice česneku, selské harampádí dotvářející
atmosféru a ovčí rouna.
Že
vaří dobře? Vaří dokonce skvěle. Naprosté delikatesy.
Protože
mám hlad a jsem mlsná huba, co má velké oči, dám si frajerka před hlavním
chodem ještě polévku. Dětskou porci… které je beztak pořádný kotel. Co musím
ocenit – nepřinesou vám hlavní chod dřív, dokud neodložíte polévku či předkrm.
V českých restauracích vám jídlo nanosí krátce po sobě, někdy naráz, takže
než zdlábnete polévku, hlavní vychladne a nakonec to konzumujete studené.
V Budapešti se pěkně počká, až odstrčíte mísu se lžící.
Nacpaní
k prasknutí s polovinou mojí porce zabalené do krabice v batohu
se kutálíme přes městský park k lázním. Je půl třetí odpoledne, mrzne,
slunce pomalu bledne a turistů v lázních přibývá. Protože je Silvestr,
mají bazény otevřeny jen do šesti večer. U pokladen nečekáme, zato na vstup do
šaten ano.
![]() |
Lázně Szechenyi |
O
dvacet minut později jsme uvnitř, jupí! Kabinky jsou bílé a dovnitř by se vešlo
tak pět lid. Dobře, možná jen čtyři… tři… Zkrátka prostorná je dost. Černá
mřížka v horní části dveří je překrytá záclonou. Najdete tam dokonce
zrcadlo.
Šup
do plavek a plavat!
Ale
až když si odchytnete obsluhu určenou jen pro odemykání a zamykání kabinek.
Sami ji prostě nezamknete. Frajer kabinku zamkl, takže už nic nebránilo
naložení se do horkých pramenů.
První,
kam vpadneme, jsou venkovní bazény.
Naivně
jsem si myslela, že existuje nějaký spojovací bazén či snad tunel mezi vnitřním
bazénem a tím venkovním. Realita překvapila a předčila očekávání (já kravka si
navíc nebrala žabky právě pro tu naivní myšlenku spojených „nádob“), takže
pěkně sprintem na boso po ledové, mokré dlažbě, odhodit osušku na lavičku a
přehopsat v dvoustupňové zimě poslední metry do horké vody.
Logicky
se nám nechce zpátky. Chodidla k té mokré, posolené dlažbě tak trochu
přimrzají, a když konečně doběhnu do poloviny schodiště a zbývají mi poslední
metry do tepla, slyším za sebou: „Hele, dole je sauna!“ Prokrista, ona není
uvnitř?! Otočka, zpátky po schodech a ještě hlouběji pomalu do sklepů
lázeňských budov, kde proběhla moje první zkušenost se saunováním.
V první
chvíli si myslím, že vdechuji a polykám písek nebo suchou hlínu. Dle rady si
dělám před ústy z dlaní mističku, skutečně se tak dýchá lépe. A to je
uvnitř jen něco mezi 50 a 70 stupni. Nedovedu si představit, kdybych se hned na
poprvé zavřela do devadesátistupňové finské sauny. V mírně otupělém stavu
z horka po několika minutách zažívám posmrtné tuhnutí v bazénku
s ledovou vodou. Od krku dolů se dostavuje cosi mezi hibernací a
paralýzou. A když už se dám konečně do kupy, čeká mě opět ten děsně mrazivej
přesun dovnitř, kde končíme v osmatřicetistupňové vodě. Anebo v páře.
Menší hra na chřest nebo vybublaný krevety v hrnci vroucí vody.
Venku
dávno padne tma. Po lázních míříme přes městský park na Náměstí hrdinů. Mezi
sloupy stojí nasvícené sochy maďarských vládců, z nichž někteří podle
Tomáše dost věrně připomínali Žižku, kolem se potlouká pár prvních pařmenů
s lahvemi v ruce a petardami u nohou. Čím hlouběji se však vracíme do
centra, tím většího nabýváme dojmu, že spíš než oslava Silvestra, začíná přinejmenším
revoluce nebo vojenské ostřelování města. Což by tramvaje o zvuku řítícího se
tanku směle doplnily a podpořily.
![]() |
Náměstí Hrdinů |
Naše
cesta vede přes Řetězový most do Budy. Cíl? Nemáme. Prostě někam. Samotná cesta
je cíl. Měřítkem se stává pouze stupeň prozmrzlosti, takže jakmile máme mrazu
plné kosti, zapadneme do podniku, který má styl. Uprostřed sedí muzikant
s akustickou kytarou na barové stoličce, hraje, zpívá, známé i povědomé
kousky. Na stěnách visí retro plechové cedule, plakáty – jeden dokonce na Někdo
to rád horké s Marylin Monroe – všelijaké harampádí jak z vetešnictví
(třeba zparchantělé křivé příbory), dolaďující atmosféru podniku do detailů.
Rozehříváme
se čajem, Tomáš pokračuje kocovinovou polévkou „Hangover soup“ s klobásou a zelím, a já objevuji pivo
Hogarden, které si k tomu poručil. Nevím, jestli mě víc překvapuje chuť
piva, anebo ta šíleně velká, těžká sklenice. Spíš kýbl, než sklenice. Po
několika hodinách pak zbývá se jen přesunout k Rybářské baště. Krásně
nasvícená stavba ze světlých cihel, barevně vykládanou střechou, kulatými
věžičkami v hradbách. Jo… děsněj kýč. Ale líbí se mi!
Kolem
půlnoci hradby i schodiště přetékají lidstvem, pravděpodobně v očekávání
velkolepého ohňostroje, který se k překvapení (nejvíc asi toho našeho)
nekonal. Namísto centrálního ohňostroje pozorujeme několik menších nad
významnými památkami, popřejeme si šťastný nový rok a vyrazíme zpět do Peště
cpát se mezi davy lidí rozjetých v party módu. Po Řetězovém mostě projíždí
limuzína s otevřeným střešním oknem, ve kterém stojí nametená slečna jen
v nějakém tílku a mává kolem sebe flaškou načatého šampusu.
Jó,
Budapešť…
Dál
to není o nic lepší. Uprostřed ulic bouchají petardy, dělbuchy a před klubem o
pár ulic dál narážíme asi na ten nejvyhlášenější klub Budapešti, vzhledem k
téměř stometrové frontě slečinek v minisukních na třinácticentimetrových
podpatcích čekajících v mrazu, než se dostanou dovnitř.
Cestou
mě napadá jediná věta – to zas bude v álejích nablito.
No
a taky že bylo. Snad všude, kam se dá šlápnout, se válí něčí šavle, včetně rohu
u vstupních dveří do našeho hotelu. V něm teda čekalo překvapáko. Hotel se
hecnul a na stůl nám připravil s přáním do nového roku lahvinku šampusu.
A
jak jinak začít vstup do roku 2017 než drinkem?