úterý 19. července 2016

Poručíme větru dešti... a žaludečním šťávám!

Poručíme větru dešti, tvrdil Stalin, a vlastně pomocí globálního oteplování a podobných pojmů totéž prohlašuje i Evropská Unie. A já zas říkám – nezvracím já, nezvracíš ani ty. Naprosto úžasná logika pojící se s přírodou, jejíž vrtochy fakt nikdo nedovede předpokládat.

Jaktěživ mi nebylo špatně na lodi, takže nemůže být špatně ani těm ostatním, kteří se nechali zlanařit mým neodpálkovatelným hučením „Pojeď se mnou, bude sranda!“. Ve výsledku naše skromná skupinka odjížděla na konci července roku 2015 do Irska. Ale protože se Bára obávala cesty trajektem, začala jsem jí vyprávět o mořské hladině lesklé jako zrcadlo. To je prostě jen větší slané Máchovo jezero, kovový kolos (který se ve finále tváří dost podezřele, takže občas pasažér nabyde dojmu, že zůstane trčet někde v půlce cesty mezi Evropou a Doverem) se táhne jak slimák, a pak ten výhled až se na obzoru objeví jasně bílé doverské útesy… tu cestu si zamiluje.

Sama jsem zavzpomínala na předchozí kýčovitou cestu vystřiženou jak z National Geographic s trapně modrým nebem bez mráčku, jasným sluncem, oslnivě třpytivou hladinou průlivu La Manche, do kterého mi v prvních pěti minutách pobytu na palubě málem spadl mobil.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsme z Čech odjížděli obložený jak socialistický chlebíčky v třicetistupňových vedrech, dalo se počítat s podobně kýčovitým zážitkem. Bára si přece má cestu trajektem zamilovat. Přece jen bude tohle mnohem lepší než třináctihodinová plavba ze Stockholmu do finského Turku nejen pod hladinou moře, ale i pod všemi těmi tunovými náklady. Prostě nebudeme si hrát na DiCapria v Titaniku!

Realita je ale vždycky jiná oproti mnohdy naivním představám. V Calais nás totiž kromě černočerných domorodců odkudsi z Afriky nebo Asie čekala jednolitá šeď s větrem, ve kterém to vzdávali i rackové. Po několikaminutových útrapách mávání křídly na jednom místě, pověsili lítání na hřebík a radši to vzali přes parkoviště pěšky. Nic nám nebylo podezřelé ani z vnitřní paluby trajektu, kde jsme pěkně skrz sto let nemyté sklo pozorovaly obrovské tříštivé vlny, jak se rozbíjejí na břehu a zalévají tři čtvrtiny pláže. Ostatně… ani skoro levitace jak na Aladinově koberci cestou na záchod v přístavu nám nepřipadala nijak podezřelá.

„Nějak to houpe, ne?“
„Neříkala jsi, že se trajekt ani nehne?“
No jasně, že říkala. Ale je to přece moře, tak si to s námi malinko pohoupe. „To je tím manévrováním z přístavu, až se dostane na volné moře, bude to bezvadný!“

Bezvadně to s námi házelo asi tak dva tři metry nahoru, pak volným pádem zase ty dva tři metry dolů, takže každý krok se vachrlatě táhl do kopce z kopce a zakončený balancováním s hrůzou v oku dvacet centimetrů od regálu s nejdražšími voňavkami v dutý-frí-šopu. U prosklené špice jsem minutu zírala do zpěněných vln pod námi a snažila se přesvědčit zbytek, že tam to tak hrozné není. Ovšem vzhledem k předchozímu tvrzení, že prostě La Manche bude klidný jak náš čecháčský kačák s kapříky, mi nehodlaly věřit. Takže následovala nevybalancovaná, vyhoupaná cesta s poskakujícími žaludky na všechny strany přes celou loď napříč dostupnými patry, dokud jsme nenašly kino – což představovalo temnou komoru s pár židlemi, kde si naše žaludky zvykly a hodily se do klidu, a kde po chvilce spustili Čarovný les. Muzikál blbý jak troky, až to mlátilo dveřmi. Ale lepší než někomu ohodit záda.

„V Itálii to měli vymakaný…“
„Jo? A jak prosím tě! Roznášeli kinedril?“
„Rozdávali igelitky na blití…a pak to všichni při odchodu vyhazovali do malého odpaďáčku.“

Nejenže na trajektu nikdo nerozdával igelitky, natož sáčky, ale ještě ke všem se na palubě stejně našlo pár šavlovrhů, kteří ke všeobecnému blahu nestihli doběhnout, takže za sebou nechávali cestičky jak šneci. Ovšem ne vždy viditelné a cítitelné na první dobrou. Zůstala jsem tak viset na klice od záchodů s jednou nohou ve vzduchu, poskakujíce na druhé, ve snaze hodit okamžitou zpátečku bez vyhozené šavle. Automaticky jsem si vybavila jednoho pozvraceného chudáka, který měl tak stupidně geniální nápad snídat kakao a čočku, což se na rozkopané dálnici v buse s osmdesáti lidmi uvnitř muselo zákonitě projevit.

Posledních dvacet minut parkingu trajektu, který měl být pro Báru zážitkem s okouzlujícím kýčovitým pohledem na ty pověstné bílé útesy se zelenými vršky vítající nové turisty na území Anglie, byla spíše podívaná se špetkou adrenalinu, jestli mezi tím stohlavým davem čekajících na otevření parkovišť s našimi povozy hodím šavli a způsobím řetězovou reakci, nebo nehodím a nezpůsobím.

Ale protože člověk se rozhodl poroučet větru dešti, poručíme tedy i žaludečním šťávám! A poučení pro příště? Když vám v přístavu vítr krade mikinu a svlíká vás z kalhot, asi to nebude úplně nejlínější plavba…


Žádné komentáře:

Okomentovat