čtvrtek 21. července 2016

Svět na salámu

Z postele se nevyhrabe před desátou, obvykle má na sobě oškubaný župan, lije do sebe litry kafe nebo něco tvrdšího a mozek má většinou zaměstnaný naprosto nepodstatnými věcmi, pokud se vůbec obtěžuje nad něčím přemýšlet. Takový člověk je buďto lenoch, bohém, anebo Oblomov. Ostatně… Oblomov byl vlastně obojí.

Dnešní doba je totiž strašně skvělá na naše nervy. Zapnete televizi – stres. Otevřete noviny – stres. Pustíte internet – stres. To je přece strašně super, ne? Rozlepovat po ránu oči s myšlenkou, že se vám třeba dneska kousne pumpa, pokud si nedáte dostatek vlákniny, nevypijete bazén vody a nevyhnete se masu a paradoxně stresu. Takže jdete ven a tam číhá co? Možná na kolejích vrah, ale taky stres, že jo – zvlášť při cestování s Českými Dráhami (horší už jsou snad jen ty indický…). Jako třešničkou na dortu je pak hlášení v metru při snaze Policie ČR dopadnout měsíce hledaného týpka s násilným přepadením na krku.

Dejte si radši špeka, než se z toho zblázníte.
Anebo prostě jen hoďte mozek mezi bohémy a mějte svět na salámu jako oni.

Poslední dobou jsem totiž přemýšlela o duchu bohémů a jádru pudla bohémství. Buď ho v sobě máte, aspoň trošku, anebo ne… takže jste nejspíš učitel matematiky, fyziky a jiných neskutečně logických předmětů mající řád, do zahraničí nejraději jezdíte do konzervativního Londýna a ve skříni vám visí naprosto barvu postrádající, fádní kolekce z Mark & Spencer nebo anglického tvídu.

Kdo chce tvořit, cokoli, musí být bohém. Ať už na půli cesty v umírněné formě, nebo ten pravý, který by si nejlépe zadal s uváleným a věčně opilým Hemingwayem na kubánské pláži s doutníkem v jedné ruce, rumem ve druhé a vidinou ubaleného jointa. Protože člověk s nalajnovaným řádem v hlavě vytvoří leda tak suchopárné slohové cvičení ze sedmé třídy ala úvod, stať a závěr. Nepopustí uzdu fantazii a především… v dnešním světě zajde na následky stresu. Protože kdo to nemá na salámu, je na nervy.

„To si hraješ na Oblomova?“ slyšela jsem jednou krátce před polednem.
„Ne, proč?“
„Bude dvanáct…“

A taky byla středa. Co na tom. Nebudu si přece z vlastního domu dělat buzerplatz a přivádět sama sebe o nervy, respektive k šílenství. V Indii spí lidi na ulicích, ostatní je překračují. Já překročím hromádku papírů, kterou jsem někde odložila už před pár týdny. Za tu dobu si nějaký osminohý prevít usoukal na mém okně docela slušnou pavučinu, v Bruselu bouchla bomba, v Nice terorista přejel několik desítek lidí, Turecko zachvátil vojenský převrat, v pražským metru dnes a denně zase promítají Pomoc Policii ČR, tahle si o mně myslí něco špatnýho, tamta o mně roznáší drby a tenhle mě ignoruje. Pak přijde třeba výpis z tenčícího se účtu, dozvíte se, že umřel někdo, kdo ještě nebyl tak starý a když zjistíte, na co zemřel, začnete se taky prohlížet. Nakonec to dorazí článek o tom, co je v jídle zdravej styl.

Podle definice je bohém člověk, který se schází s ostatními lidmi, popíjí s nimi někde v kavárnách, kouří, bere drogy, má sklon k alkoholismu a vůbec má takový neuspořádaný život s dost osobitým postojem k politice.

Vede bujarý život.

Což je dneska každý, kdo nedřepí doma. Když zajdu do krajnosti, je to i kdejaká mamina na mateřský žvanící s pohupujícím kočárkem po boku v předzahrádce s ostatními maminami u presíčka. Jenže pro mě je bohém někdo s dostatečně otevřenou myslí, člověk, co dovede zapojit představivost a vyšroubovat ji do jiných úrovní, neřku-li dimenzí. Expresionistický malíř Michael Rittstein řekl – „Vidím krávu, jak leží a odpočívá. Říkám si, co by u toho tak mohla dělat? Co kdyby rybařila?!“ Taky je to bohém jak se sluší a patří už od pohledu.


Ale jak jsem nakousla… v každém z nás ten bohémský duch je, malé pískle, které by se mohlo projevit. A protože svět patří těm, co se neposerou, jak s oblibou zase říká Dan Přibáň, tak se na všechno to, co vás ve světě irituje, prostě vyserte... stejně s většinou z toho nic neuděláte. 
Mějte svět na háku. Buďte bohémové :). 




Zdroj obrázku a informací: monovisions.com, youtube.com

Žádné komentáře:

Okomentovat