středa 3. srpna 2016

Holubovatíme, vrků!

S holuby je to jako s lidmi – jsou líní, rozežraní a občas se o ně ukopneš, protože se pletou pod nohy jako důchodci v Kauflandu. Přesto mi přinejmenším cukají koutky ze samotného slova holub. Protože tento druh, zdá se mi nebetyčně tupý. A právě ve své blbosti, někdy i z čisté vychcanosti, dokáží vytvořit dokonale kuriózní situace.

Řekla bych, že v ptačím světě neexistuje polidštěnější druh. Před pár lety, kdy jsem ještě každé ráno pravidelně dojížděla, musel autobus zastavit, protože holub potřeboval přejít silnici. Naštěstí se jednalo o velmi ukázněného jedince - šel totiž po přechodu pro chodce. Že jsou moderní, dokazují každou chvíli. O několik dní zpátky svůj um vyšroubovali ještě o úroveň výš. Po promenádě v plavkách – čti peří -  se zastavil na horním schodu.
„A teď ještě seběhne ty schody a je hotovo!“ poznamenala jsem ironicky.
O pět vteřin později je seběhl.
„Parchant, vidíš ho?!“

A parchanti jsou i ostatní. Protože neuhnou, když jdete po chodníku. Neposunou se ani o píď, asi jako spousta lidí, kteří jdou, čumí jako ovce, kde co lítá, motají se vám pod nohama, až se nakonec zastaví uprostřed cesty v nejméně očekávanou chvíli. Obvykle jsou to Japonci nebo Čínani v centru Prahy, anebo ti důchodci v Kauflandu. Do takových lidí to pak naperete v plný rychlosti. Stejně tak to napálíte i do toho holuba. Protože je ale opeřenec o poznání menší než člověk, dokonale se o něj přerazíte a letíte hlavou napřed s napřaženýma rukama ve snaze se o něco zachytit či si je alespoň nacpat před obličej, aby ten dopad na dlažbu nebyl tak katastrofální.

A když už máte tu smůlu a nabijete si hubu, při troše štěstí se vás někdo zeptá, jestli jste v pořádku. Standardně se spíš budou lidi kolem chechtat, kdo že se to rozmázl, zbytek vás překročí asi jako spáče na bombajský ulici. Každopádně to srocení, které se kolem vás zničehonic ze zvědavosti vytvoří, vás nutí připadat si jak kus tvrdého chleba obklopené holuby. Zvědavci a šmíráci. Vím, o čem mluvím. Seděli na parapetu ruského hotelu v Petrohradu a sledovali mě ve stylu Samoty u lesa "Pražáci... ještě spí... to jsem ještě neviděl!" jak se válím v posteli.

Lidi jsou prostě holubi a holubi zas poloviční lidi. Mazaní, vychcaní, koukají, kde by jim co spadlo zadarmo do volátka, kdo by je nakrmil a natahují křídla/ruce pro další zobání/dávky. Makat nepůjdou, ani omylem, to se raději sešikují do davu, který vyrazí proti vám pochodovým krokem se zlostně nakloněnou hlavou a zobákem připraveným ke klování, pokud jim nehodíte tu tři dny starou bábovku, na kterou jste si v batohu párkrát sedli. Zvlášť, když sedíte na schodech Vatikánu. Kde jinde si vynutit miluj bližního svého a odolat lakotě a obžerství, než právě na prahu křesťanské „metropole“. Zvlášť když má jejich vůdce jen jednu nohu, takže si vysloužil přezdívku Fanánek. Pak stačí, aby zapršelo. Rázem jsou všechny převisy, římsy, výklenky nacpané přehlídkou nepromokavých bund nebo pláštěnek.

A nakonec už je jen mrtvý brouk.

Když se nám něco nechce, zatáhneme klapky ve všech našich otvorech, případně ještě ukážeme záda (někdy i prostředníček) a řekneme, jak nás bolí hlava (nebo ty otravy jednoduše pošlem do prdele). Když se nechce jim, tváří se, že umřeli.
 „Ty si chceš sednout do trávy? Vedle toho holuba?! Vždyť je mrtvej!“ reagovala jsem jedno zářijové odpoledne na Kampě.

Něco na způsob leží tam v oboře, nožky má nahoře… až na to, že seděl ve strnulé poloze, očička zavřená a víc než půl hodiny se nepohnul ani o milimetr. Prostě si jen sedl a náhodou přitom umřel. O minutu později s naprostou samozřejmostí vstal a tiše zmizel. Samozřejmě pěšky.

O co jsme jiní? No o nic moc, že? Protože i ty dutý kosti někteří jedinci směle vynahradí jinde. Zatímco mi holubíme, holubi se polidšťují a modernizují. Kdo ví, třeba za další tři miliardy let evoluce vznikne nový druh… třeba homo columba.


Zdroj obrázku: funnyjunksite.com

Žádné komentáře:

Okomentovat