sobota 14. ledna 2017

Maďarsko #1: První střet aneb minulost útočí

Návrat do sovětského svazu… I tak by se dal nazvat první pořádný dojem několik minut od opuštění autobusu na nádraží Népliget v Budapešti. Nejprve vidíme moderní, prosklenou a čistou budovu připomínající naší Ruzyni. Uznale zhodnotíme, pak se rozhlídneme. Jdeme hledat metro!

A jak?

No nejlépe sledováním cizích turistů J.

A tam to přijde! Ten první dojem, atakující unavené mozkovny a „Dé jedničkou“ vydrncaný kostry.
Ve vestibulu se u zdi válí několik bezdomovců v hromadách špinavých hadrů. Samozřejmě nevidíme bezdomovce poprvé v životě, ale jejich příbytky rozhodně umí překvapit, takže spíše než do metra, máte dojem, že jste právě vpadli do cizí ložnice nebo obýváku. Některým dokonce není vidět ani hlava, jak jsou zavrtaní. Ačkoli v hale táhne studený vítr a hrnou se tam davy právě dorazivších turistů, nehnou ani brvou.

Po střetu s místním koloritem jdeme do fronty k automatům na lístky. Podupáváme, čekáme a říkáme si, co ta dvojice před námi na tom displeji tak dlouho studuje. Načež nám solidárně řeknou, že automat nebere cash – ani mince, natož bankovky.

„Super, tak asi si stoupneme do tý druhý fronty, co?“ Když v ní na nás přijde řada, zjistíme, že taky nebere cash. Takže se zařadíme do třetí, poslední, kde lístky ve finále platíme kartou, protože (pro velký úspěch) nebere hotovost. Protože přestupujeme, kupujeme přestupní jízdenky. Namísto jednoho tiketu, vypadnou dva se vzkazem – platí pouze dohromady. Cvakneme tedy jednu, vyspekulujeme směr a hurá na nástupiště metra.

Modrá linka metra

„To je metro?!“ Na relativně úzké koleje s nízkým nástupištěm s děsným rachotem a skřípotem přijíždí rezavá souprava z 50.let ještě od tatíčka Stalina. Vedle toho vypadá i naše československé metro od komunistů víc než moderně.

Nastoupíme, usedneme na koženkové, tvrdé sedačky. Dveře se ztěžka a patřičným třísknutím zavřou.

„Kdyby teď odpadly na nástupiště a my odjeli bez nich, vůbec bych se nedivila!“

Cestou na přestupní stanici Deák Ferenc Tér si děláme srandu z maďarštiny a předpotopního metra. Deák Ferenc je hlavní uzel tří linek ze čtyř. Přestoupit se tu dá mezi modrou, červenou a žlutou. Dojdeme na červenou, která je s každým ušlým metrem přece jen modernější, a hledáme, kde si cvaknout ten druhý lístek, když přestupujeme. No… nenašli jsme ho.

„No to Céčko už vypadá líp!“

„Céčko?“ ptám se, protože v Praze nejsme už dobrých osm hodin. Přesto naprosto omluvitelný přeřek, protože Budapešť zkrátka vypadá jako trochu nafouknutá, větší Praha s širší řekou, která má skutečně čistou, modrou vodu (Vltava se se svým vzezřením stoky může zahrabat). Konečně dorazíme na zastávku, kde bychom měli najít náš hotel. Bezdomovců přibývá. Pár z nich tam má dokonce matraci z manželské postele, ne-li dokonce kus pelesti (na co jsme sháněli hotel?!). Trafiky zavírají, zatahují posprejovaný rolety, prodavačky pokřikují na bezdomovce, oni jim zas odpovídají, všichni se smějí a do toho všeho poletují bezprizorní odpadky a prochází dvojice městských policajtů.
Kélvin tér (náměstí maďarského bratra Calvina Kleina)

Vestibuly metra se na noc jednoduše nezavírají. Fungují jako podchody, protože jak jsme později zjistili, nahoře těch přechodů pro chodce zrovna moc není a jinak se ty čtyřproudovky ve zdraví přejít nedají. Nicméně z metra vede několik východů, ostatně jako u nás. Jenže obvykle jen s označením A, B, C, D, E… a tak dále. Takže jeden vybíráme, vylezeme na tmu boží a snažíme se zorientovat. Skoro všechny rohy vypadají stejně, chvilku nám tedy trvá, než identifikujeme správný. Stojíme na špatným, jak jinak. Ten pravý trefíme až na třetí pokus (takže sem tam podchodem s bezdomovci, jupí!).
Národní muzeum
Vstup do hotelu vypadá jaksi… no… tak, že mi hlavou probíhá myšlenka: „Ježiši, co jsem to vybrala?! Co to je za díru?“ Nahlas neřeknu nic a utěšuji se, že uvnitř a především za světla to bude vypadat mnohem lépe. Když projdeme za děsný dveře a mříž, do chodby k výtahu, chci zahnout k recepci, ale stojí tam akorát banda popelnic.

„Do prvního patra.“

„Aha,“ namířím tedy ke schodům, protože výtah vypadá dosti nedůvěryhodně. Navíc je tak malý, že pochybuji, že se tam vejdou tři lidi. Nakonec se k té postarší paní stejně nasáčkujeme. Sotva se stroj rozjede, tak stojí. Spadne, že jo, myslím si. No… spadnout sice mohl taky, ale hlavně dorazil do cíle. Tam už hotel vypadá o poznání příjemněji. Má hezký dvůr v anglickém stylu, kovaná zábradlí, stromky, keříky. Na chodbě stojí dokonce pračka s mikrovlnkou a rychlovarnou konvicí, prý kdybychom kdykoli potřebovali. No co víc si přát!

V pokoji je čisto, teplo, světla svítí, voda teče (stěrače stírají, klakson troubí), televize hraje. Co víc si přát?

Třeba ticho.

Zdi jsou snad z papíru, sousedi si sice jen povídají, ale zní to, jako kdyby seděli u nás. Za postelemi jsou navíc dveře do jejich pokoje s vyndanou klikou a díru po ní ucpali toaletním papírem. Izolace jak hrom! Kdosi s čímsi drndá na chodbě, za oknem projíždí tramvaj způsobem, že si myslím, že právě do Budapeště dorazily sovětské tanky, a v televizi běží Loupež po italsku. Maďarsky.
„Moc tichej hotel to tedy není…“ parafrázuji Tři veterány.

A v mezičase mezi jednotlivými tramvajemi se hlavní ulicí řítí policie, sanita, hasiči a všechny vozy zběsile houkají jako francouzští četníci. Supr! Takže nastoupí špunty do uší, které jsou rovněž prd platné. Nejenom že vypadávají a nedrží tam, kde mají, ale stejně je skrz ně ta tankoidní tramvaj stále slyšet.


Tak nic. Trochu probdělá noc. Anebo jen přemíra entusiasmu pro Budapešť!

Výhled z hotelu

Žádné komentáře:

Okomentovat