středa 18. ledna 2017

Maďarsko #2: Jedeme dál!

Národní filmový klub pro muže...

Památník holocaustu
Protože jsme Velkou synagogu viděli první den po tmě, jdeme ji navštívit za světla, abychom plně docenili její velikost. Jo… je nádherná, tiše pompézní. Normálně se dá jít dovnitř. Jako jedna z mála v Evropě má stále oddělený vchod pro muže i ženy. Jenže přes svátky je zkrátka zavřeno. Takže se kocháme zvenku. V jejím dvoře stojí památník obětem holocaustu v podobě vrby z tenkých ocelových proutků, v jejímž středu se tyčí leštěný černý mramor s nápisem v hebrejštině. Za nočního osvětlení fakt působivé, ve dne se sluncem nad hlavou a kýčovitým azurem… kýč, ale taky působivý.


Pokračujeme městem, dosnídáváme buchty z Alberta a pekelně drahý čaj (taky byl ze židovský čtvrti, no, ovšem pekelně dobrý – lituju, že jsem si nedala svůj vlastní). Skoro každá ulice nám připomíná něco v Praze. Rákocziho ulice je vlastně Národní. „Tady by bylo Café Louvre, tamhle naproti kavárna Slávie.“ Jen to divadlo trochu neštymovalo. Zamíříme na nábřeží Dunaje, kde se otevře pohled na celé panorama Budy.

Budínský hrad na krásném modrém Dunaji
„Náš Hrad se může jít zahrabat! Hradčany jsou možná tak… něco jako tamhle Rybářská bašta!“

Jo, Budínský hrad je vlastně malý gigant na kopci mezi Rybářskou baštou a Citadelou se sochou Svobody. Maďaři ví, jak udělat dojem. Procházíme nábřeží, fotíme – solidárně i cizí turisty. Před budovou Akademie věd narážíme na barevný záhon se solidní jinovatkou navrch.

Kytky?

No… kapusta. Jako vážně. Květák s kapustou. Při bližším ohledání… stále kapusta. Uděláme foto a šup, jde se honem dál. Spousta věcí na programu, Budapešť moc velká a my máme málo času.
Což neplatí pro Parlament.


Nevidět ho, nemít milion a jednu jeho fotku, dostatečně ho neobdivovat… tak jste tu vlastně vůbec nebyli a ne že ne. Né, prostě ne! Nezachráníte to ani účtenkou z obchodu se suvenýry. Takže jsme náležitě fotili, patřičně obdivovali „barák“ se 691 komnatami, 27 branami, 272 sochami, 96 metrů vysokou kupolí, délce 273 metrů a šířce něco přes sto. Jo, dali si záležet a na rozdíl od našeho svatého Víta se s ním nepárali pět set let.
Parlament obejdeme, chceme hupnout do metra, jenže stanice je zrovna mimo provoz.
„Můžete využít náhradní autobusovou dopravu…“
Asi raději ne, díky… Přece jen netuším, jak se jmenují autobusové zastávky kolem lázní, kam jsme se chystali. Protože však potřebujeme na žlutou linku, na níž je i stejnojmenná stanice s lázněmi Sechényi Fürdö. Nejbližší stanice žluté linky je Opera. Jdeme tedy tam.


Žlutá linka je specialita místní hromadné dopravy. Totálně vybočuje. Ve všem. Vzhledem i provozem. Všechny stanice navíc vypadají stejně – obložené bílými kachličkami s barevně vymalovaným názvem zastávky, stěny jsou zhruba metr od podlahy pobyté dřevěnými deskami. Ze stejného dřeva je posléze udělaná i budka pro prodavače lístků. Ten anglicky umí maximálně jen pozdravit a rukama, nohama a kalkulačkou se domlouváme, kolik máme zaplatit za přestupní lístky. Podávám mu tedy pětitisícovou bankovku. Maďarsky se mi snaží vysvětlit, že to stojí 1060 forintů. No a? Mávám ti před nosem většími penězi! Maďarovi je fuk, že mu nerozumíme ani slovo a mluví dál. Klepne přitom do displeje kalkulačky na svých 1060 forintů.
Aha. Okay. Takže mi nehodlá vrátit… Ale popytlíkovali jsme to!

Hlavně žluté lince se ani neříká metro. Existuje pro ni speciální maďarský termín földallati. Nástupiště jsou na ní krátká, stropy nízké, takže jsme se jich mohli hravě dotknout, být o něco vyšší, nejspíš bychom si i urazili hlavu.

A opět přijela rezivějící rozhrkaná souprava po uzoučkých kolejích zralých leda pro malou drezínu. Dveře se sotva otevírají, s břinkotem padajícího železářství se zavírají a překvapivě zůstávají na svém místě.

Než však přijdou na pořad dne lázně, musíme se najíst. Jednou z nejlepších možných voleb je prý restaurace Paprika. Alespoň takhle mluvil internetový průvodce. Relativně nízké ceny, skvělá atmosféra a typická maďarská jídla. Že pisatel nekecal, potvrzovala fronta hladovců v předsíni restaurace.

Jo, je fakt narváno. Hodně. Důkaz, že vaří dobře.

Nicméně máme štěstí v neštěstí, protože budeme čekat zhruba půl hodiny. Příchozí po nás už to měli horší a číšník je upozorňoval na čekačku až hodiny a půl. Paprika představuje malou salaš kříženou s vetešnictvím. Na odhalených trámech visí trsy suchých paprik, palice česneku, selské harampádí dotvářející atmosféru a ovčí rouna.
Že vaří dobře? Vaří dokonce skvěle. Naprosté delikatesy.

Protože mám hlad a jsem mlsná huba, co má velké oči, dám si frajerka před hlavním chodem ještě polévku. Dětskou porci… které je beztak pořádný kotel. Co musím ocenit – nepřinesou vám hlavní chod dřív, dokud neodložíte polévku či předkrm. V českých restauracích vám jídlo nanosí krátce po sobě, někdy naráz, takže než zdlábnete polévku, hlavní vychladne a nakonec to konzumujete studené. V Budapešti se pěkně počká, až odstrčíte mísu se lžící.

Nacpaní k prasknutí s polovinou mojí porce zabalené do krabice v batohu se kutálíme přes městský park k lázním. Je půl třetí odpoledne, mrzne, slunce pomalu bledne a turistů v lázních přibývá. Protože je Silvestr, mají bazény otevřeny jen do šesti večer. U pokladen nečekáme, zato na vstup do šaten ano.

Lázně Szechenyi
O dvacet minut později jsme uvnitř, jupí! Kabinky jsou bílé a dovnitř by se vešlo tak pět lid. Dobře, možná jen čtyři… tři… Zkrátka prostorná je dost. Černá mřížka v horní části dveří je překrytá záclonou. Najdete tam dokonce zrcadlo.

Šup do plavek a plavat!

Ale až když si odchytnete obsluhu určenou jen pro odemykání a zamykání kabinek. Sami ji prostě nezamknete. Frajer kabinku zamkl, takže už nic nebránilo naložení se do horkých pramenů.
První, kam vpadneme, jsou venkovní bazény.

Naivně jsem si myslela, že existuje nějaký spojovací bazén či snad tunel mezi vnitřním bazénem a tím venkovním. Realita překvapila a předčila očekávání (já kravka si navíc nebrala žabky právě pro tu naivní myšlenku spojených „nádob“), takže pěkně sprintem na boso po ledové, mokré dlažbě, odhodit osušku na lavičku a přehopsat v dvoustupňové zimě poslední metry do horké vody.

Logicky se nám nechce zpátky. Chodidla k té mokré, posolené dlažbě tak trochu přimrzají, a když konečně doběhnu do poloviny schodiště a zbývají mi poslední metry do tepla, slyším za sebou: „Hele, dole je sauna!“ Prokrista, ona není uvnitř?! Otočka, zpátky po schodech a ještě hlouběji pomalu do sklepů lázeňských budov, kde proběhla moje první zkušenost se saunováním.

V první chvíli si myslím, že vdechuji a polykám písek nebo suchou hlínu. Dle rady si dělám před ústy z dlaní mističku, skutečně se tak dýchá lépe. A to je uvnitř jen něco mezi 50 a 70 stupni. Nedovedu si představit, kdybych se hned na poprvé zavřela do devadesátistupňové finské sauny. V mírně otupělém stavu z horka po několika minutách zažívám posmrtné tuhnutí v bazénku s ledovou vodou. Od krku dolů se dostavuje cosi mezi hibernací a paralýzou. A když už se dám konečně do kupy, čeká mě opět ten děsně mrazivej přesun dovnitř, kde končíme v osmatřicetistupňové vodě. Anebo v páře. Menší hra na chřest nebo vybublaný krevety v hrnci vroucí vody.

Venku dávno padne tma. Po lázních míříme přes městský park na Náměstí hrdinů. Mezi sloupy stojí nasvícené sochy maďarských vládců, z nichž někteří podle Tomáše dost věrně připomínali Žižku, kolem se potlouká pár prvních pařmenů s lahvemi v ruce a petardami u nohou. Čím hlouběji se však vracíme do centra, tím většího nabýváme dojmu, že spíš než oslava Silvestra, začíná přinejmenším revoluce nebo vojenské ostřelování města. Což by tramvaje o zvuku řítícího se tanku směle doplnily a podpořily.

Náměstí Hrdinů
Naše cesta vede přes Řetězový most do Budy. Cíl? Nemáme. Prostě někam. Samotná cesta je cíl. Měřítkem se stává pouze stupeň prozmrzlosti, takže jakmile máme mrazu plné kosti, zapadneme do podniku, který má styl. Uprostřed sedí muzikant s akustickou kytarou na barové stoličce, hraje, zpívá, známé i povědomé kousky. Na stěnách visí retro plechové cedule, plakáty – jeden dokonce na Někdo to rád horké s Marylin Monroe – všelijaké harampádí jak z vetešnictví (třeba zparchantělé křivé příbory), dolaďující atmosféru podniku do detailů.

Rozehříváme se čajem, Tomáš pokračuje kocovinovou polévkou „Hangover soup“ s klobásou a zelím, a já objevuji pivo Hogarden, které si k tomu poručil. Nevím, jestli mě víc překvapuje chuť piva, anebo ta šíleně velká, těžká sklenice. Spíš kýbl, než sklenice. Po několika hodinách pak zbývá se jen přesunout k Rybářské baště. Krásně nasvícená stavba ze světlých cihel, barevně vykládanou střechou, kulatými věžičkami v hradbách. Jo… děsněj kýč. Ale líbí se mi!

Kolem půlnoci hradby i schodiště přetékají lidstvem, pravděpodobně v očekávání velkolepého ohňostroje, který se k překvapení (nejvíc asi toho našeho) nekonal. Namísto centrálního ohňostroje pozorujeme několik menších nad významnými památkami, popřejeme si šťastný nový rok a vyrazíme zpět do Peště cpát se mezi davy lidí rozjetých v party módu. Po Řetězovém mostě projíždí limuzína s otevřeným střešním oknem, ve kterém stojí nametená slečna jen v nějakém tílku a mává kolem sebe flaškou načatého šampusu.

Jó, Budapešť…

Dál to není o nic lepší. Uprostřed ulic bouchají petardy, dělbuchy a před klubem o pár ulic dál narážíme asi na ten nejvyhlášenější klub Budapešti, vzhledem k téměř stometrové frontě slečinek v minisukních na třinácticentimetrových podpatcích čekajících v mrazu, než se dostanou dovnitř.
Cestou mě napadá jediná věta – to zas bude v álejích nablito.

No a taky že bylo. Snad všude, kam se dá šlápnout, se válí něčí šavle, včetně rohu u vstupních dveří do našeho hotelu. V něm teda čekalo překvapáko. Hotel se hecnul a na stůl nám připravil s přáním do nového roku lahvinku šampusu.


A jak jinak začít vstup do roku 2017 než drinkem?



Žádné komentáře:

Okomentovat